Etiketa v kostele

Etiketa v kostele

MALÁ KATOLICKÁ ETIKETA

CHRÁMY JSOU POSVÁTNÉ PROSTORY, NIKOLIV SPORTOVNÍ HALY

Způsoby chování, ať už dobré nebo špatné, nejsou nikdy soukromou záležitostí, nýbrž vždy vyjadřují kulturní stav společnosti. To platí také pro „chování“ v kostele. Nutí to tedy k zamyšlení, když náboženské „způsoby“ ztrácejí svůj vliv a nerespektují je již ani věřící v posvátných prostorách.

Prof. Dr. August Heuser, ředitel dómského muzea v Mohuči, napsal malou katolickou etiketu, která může posloužit katechetům, rodičům a všem věřícím.

Pravidla slušného chování dosloužila. Od generace ‘68 začala být pokládána za „represivní“ a ztratila svůj účinek. Od té doby je přípustné jíst polévku vidličkou a jít do divadla v cvičebním úboru. Žvýkat žvýkačku v divadle nebo ve třídě se stalo soukromou záležitostí stejně jako baseballová čepice ve škole. Dobré způsoby přestaly existovat.

Ale dnes už mají dobré způsoby opět konjunkturu. V některých zemích uvažují o tom, že zavedou pravidla slušného chování jako školní předmět. I když k tomu třeba nedojde, jsou pedagogové toho názoru, že naučit se dobrým způsobům je pro budoucnost žáků stejně potřebné jako naučit se pravidlům pravopisu.

Krátké kalhoty a hluboké dekolty

Také pro kostely platí odedávna pravidla chování. Při papežských, nebo biskupských návštěvách a při styku s kněžími ve veřejných prostorách se ještě praktikují. Oslovování a gesta se liší od všedních oslovení a gest. Především v jižních částech Evropy je to ještě velmi zřejmé. Navštívíte-li kostel a především velkou katedrálu v jižní Evropě, máte ještě dobrý pocit posvátného prostoru, a při jejich návštěvě ví i občan ze severu, že nemůže dovnitř vstupovat v jakémkoliv oděvu. Krátké kalhoty, holá ramena, hluboké dekolty či čepice na hlavě zde nestrpí. Nejčastěji obdrží návštěvník plastikovou pláštěnku, která přikryje nahé části těla. Můžeme se nad touto přísností usmívat, ale pravdou zůstává, že každé místo má své specifické oblečení. To platí pro pláž, školu i divadlo.

Školní vyučování předkládá nejen věcné souvislosti, ale jeho součástí je i výchova vhodného chování. K dovednosti číst patří také dovednost přečíst text na veřejnosti. K úvaze o etických a mravních obsazích patří i dovednost mravně se chovat. Tak patří i k výuce náboženství, že jeho obsahy mají své vyjadřovací formy, které musí znát a ovládat již školáci.

Způsoby chování v chrámových prostorách

Praktickou zkouškou takových znalostí je chování v chrámovém prostoru. Jelikož chrámové prostory podle katolického pojetí jsou prostory posvátné, platí v nich tradicí potvrzená pravidla chování, jejichž dodržování je smysluplné podobně jako dodržování společenských pravidel. Kostel, kde se učíme víře, není pouze místem, kde poznáváme obrazy a předměty zbožnosti a znamení víry, ale je také místem, kde se učíme, jak se v kostelním prostoru chovat.

Jestliže doma či ve škole existují pravidla chování, která je třeba respektovat, jako např. stolování nebo chování ve třídě, pak určitá pravidla platí i pro posvátné prostory. Některá z nich si tedy můžeme vyjmenovat:

     Důstojnost prostoru: Chrámový prostor jako dům Boží má svou důstojnost. S touto důstojností je neslučitelné např. cumlání lízátek nebo žvýkání žvýkaček.

     Oděv: Důstojnost tohoto prostoru vyžaduje přiměřený oděv.

     Klobouky, čepice: Tradice v našich společenských pravidlech předpokládá, že muži a chlapci v uzavřených prostorách a při zdravení nemají na hlavách klobouky a čepice. To je gesto zdvořilosti a úcty. Pro chování v chrámu platí: chlapci a muži sejmou před vstupem do kostela klobouky a čepice. Dívky a ženy pokrývky ponechávají na hlavě. To je pozůstatek tradice, že ženy své vlasy zahalují. Vlasy totiž platí za sexuální symboly. Proto v dřívějších dobách ženy ve věku na vdávání musely nosit na hlavě šátek. Ještě dnes říkáme, že žena „přišla pod čepec“. Tento obyčej se udržel i z praktických důvodů. Ženy tedy ponechávají své klobouky na hlavě. V jižních zemích si ženy, které přicházejí bez pokrývky hlavy, při vstupu do chrámu pokládají na hlavu alespoň šátek nebo lehký závoj.

     Znamení kříže: Znamení kříže, při kterém se vyslovuje „Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého“, je základní úkon katolické modlitby. Začínáme a končíme tak každou modlitbu. Vyjadřuje se tak znak kříže. Pro katolického křesťana je tento znak znamením požehnání pro celé tělo, které se pak oddává modlitbě.

     Pokropení svěcenou vodou: Při vstupu do kostela namočí katolický křesťan špičky prstů v kropence se svěcenou vodou a pak dělá znamení kříže. Připomíná si tím svůj křest, který mu umožnil vstup do církevního společenství. Toto gesto se opakuje při opouštění kostela. Tím si věřící opět připomíná svou úlohu, kterou má jako pokřtěný ve světě.

     Přiměřená chůze: Rychlá chůze a běhání je pro kostelní prostor nevhodné. Krok má být přiměřený tak, jak má být ukázněné všechno chování. Jsme na posvátném místě a to by mělo ovlivňovat všechen náš pohyb.

     Pokleknutí: Pokleknutím směrem ke svatostánku, který označuje věčné světlo, dává katolický křesťan najevo, že chápe chrám jako dům Boží, resp. jako zvláštní místo skutečné přítomnosti Ježíše Krista v Nejsvětější Svátosti oltářní, a že tuto víru vyznává. Pokleknutí je v mnoha kulturách znamením podřízenosti a uznáním svrchovanosti toho, před kým poklekáme.

     Klečení: S pokleknutím souvisí také klečení. Klečení je znamením úcty, pokory a podřízenosti. Protože modlitba se má konat ve vší pokoře, je klečení nejpůvodnějším a nejpřiměřenějším držením těla při modlitbě. Zvláště při mši svaté počínaje proměňováním je klečení projevem klanění a úcty k Ježíši Kristu, který sestoupil na oltář, aby se za nás obětoval a daroval se nám. (Pokleká se už po Sanctus.)

     Mlčení: Mlčení je projevem úcty a pozornosti. Proto v kostele vždy platí příkaz mlčení. Je to nejen pozornost a ohleduplnost k ostatním, kteří se v tomto prostoru soustřeďují k modlitbě. Je to především základní projev úcty k přítomnému Bohu.

     Držení rukou: Během bohoslužby je držení rukou důležitým gestem. Známe dvě formy držení rukou: při jedné prsty zapadají do sebe, při druhé se dlaně s nataženými prsty přikládají k sobě. Oba tyto způsoby jsou rovnocenné.

     Modlitba: Při každém i krátkém pobytu v chrámě by měl katolický návštěvník setrvat alespoň v krátké modlitbě. Jako modlitba se doporučují střelné modlitby nebo Otče náš spolu se Zdrávas Maria.

Všechny tyto projevy nejsou něco jako uniformující předpis dvorské etikety, nýbrž vnějším projevem vnitřního postoje úcty a pokory, které vyrůstají z živé víry. Proto i výchova našich dětí k správnému chování v chrámě musí začít s předáváním víry vštěpováním vnitřního přesvědčení, že katolické chrámy jsou v prvé řadě místem, kde zvláštním a reálným způsobem přebývá náš Pán, kde se s ním můžeme osobně setkat, klanět se mu a rozmlouvat s ním. Vhodné úkony, držení těla a projevy chování nejsou jen výrazem naší pokorné úcty, ale také estetickým projevem naší oprávněné křesťanské hrdosti, že můžeme náležet k jeho lidu. Nejsou soukromou záležitostí, ale výrazem společenského a kulturního stavu našeho křesťanského společenství a současně nás vhodně disponují k zaujetí odpovídajících vnitřních postojů, o kterých vydávají přesvědčivé svědectví.

S 16/05

převzato z www.opatbrno.cz

ABYCHOM MĚLI JASNO…

Slavení je jedním ze základních projevů křesťanského života. Liturgická oslava je jeho pramenem a vrcholem zároveň. Každé slavení je cenné, ale nemusí být jedno jako druhé.

Zasvěcenými svátky (dny, v nichž je katolický křesťan vázán povinností účastnit se mše jako v neděli) jsou slavnost Narození Páně (25. 12.) a slavnost Matky Boží, Panny Marie (1. 1.). V tyto dny je účast na mši svaté povinná.

Dále jsou ke stejnému způsobu slavení církví vyjmenovány tzv. doporučené svátky:

Zjevení Páně (6. 1.)

sv. Josef (19. 3.)

Nanebevstoupení Páně (40 dní po Velikonocích)

Těla a krve Páně (61 dní po Velikonocích)

sv. Petra a Pavla (29. 6.)

Nanebevzetí Panny Marie (15. 8.)

Všech svatých (1. 11.)

Neposkvrněné početí Panny Marie (8. 12.)

DEN PRACOVNÍHO KLIDU

V praxi to znamená, že zcela srovnatelný s nedělí je pouze ten den, na který připadá také pracovní klid, což jsou jen první dvě zmíněné slavnosti (Narození Páně (25. 12.) a Matky Boží, Panny Marie (1. 1.).

Dalšími dny, které nabízejí tuto výhodu, kdy se setkává církevní slavení se státním svátkem, jsou slavnost sv. Cyrila a Metoděje a slavnost sv. Václava. Povinná účast na mši svaté v tyto dny není, ale pro toho, kdo miluje Boha, církev i sebe, je to o důvod víc se bohoslužby zúčastnit.

FYZICKÁ A DUCHOVNÍ PŘÍTOMNOST

Pro účast na mši svaté je potřebná jak přítomnost fyzická, tak duchovní. Kdo na mši opravdu nemůže přijít, ale poslouchá ji v rádiu nebo sleduje v televizi, uskutečňuje tím touhu účastnit se slavení mše sobě přiměřeným způsobem. To se doporučuje spojit s tzv. „duchovním“ přijímáním. Ve slavení svátosti smíření je později vhodné tuto skutečnost zmínit.

A KDO JE OMLUVEN Z ÚČASTI NA MŠI?

Pokud věřící toto své právo a povinnost nevyužívá, pak je třeba se ptát po důvodech. Jsou omluveni ti, kteří se nemohou fyzicky zúčastnit kvůli nemoci, cestování ve ztížených podmínkách, zajetí anebo z rozumných a vážných důvodů (například podlomené zdraví a rekonvalescence, noční a směnný provoz, celodenní provoz, velká vzdálenost kostela, napjatá rodinná situace, jiné nutné a neodkladné záležitosti apod.). Proviňuje se ten, kdo zanedbává sváteční mši svatou (nebo není přítomen na některé její části) bez důvodu nebo z malicherné příčiny.

Památky a nezávazné památky jsou připomínkami událostí či světců, jejich slavení závazné není.